Oba moji rodiče jsou znovuzrození. Takže je jasné, že jsem už od malička navštěvovala bohoslužby. Chodila jsem tam velmi ráda díky skvělé nedělce.
Když mi byly asi 4,5 roku, povídali jsme si tam o přijetí Pána Ježíše jako spasitele. Kdo to udělal, dostal hezké srdíčko z papíru, které si mohl pomalovat. Mně se to srdíčko moc líbilo a tak jsem tvrdila, že chci taky přijmout Ježíše. Tety z nedělky se se mnou pomodlily a já myslela, že tím to skončilo. Jenže ono ne.
O mém rozhodnutí se samozřejmě dozvěděli i moji rodiče. Doma to se mnou pak táta probral a vysvětlil mi, co to obnáší. Dost pozorně jsem ho poslouchala a pak jsem se rozhodla, že opravdu chci s Pánem žít.
I když už to je asi 13 let, vím, že to tenkrát bylo opravdové rozhodnutí na celý život.
Pokud si dobře pamatuji, nikdy jsem neměla žádné období, kdy bych o Bohu pochybovala. Prostě jsem mu věřila normální dětskou vírou. Jedno z velkých ujištění o Jeho věrnosti jsem prožila, když jsem jako jedenáctiletá utrpěla vážnější úraz. Nesplnilo se tenkrát očekávání lékařů, že budu mít nepříjemné bolesti. Všichni se divili a nikdo mi neodporoval, když jsem řekla, že za to může Bůh. Při hojení ran nastaly menší komplikace a mně hrozilo, že budu muset jít na operaci, z které jsem ale měla panický strach. A do toho strachu mi Bůh řekl: „Neboj se, nepůjdeš na ni,“ a já jsem se uklidnila a opravdu jsem operovaná nebyla.
Na gymplu jsem si začala uvědomovat, že ne všechno je ideální a občas mě některé situace docela zavalovaly. Jednou jsem byla úplně hotová po dost ostré hádce s jedním blízkým člověkem. Nejvíc mě deptalo, že jsem (výjimečně) měla naprostou pravdu a on nebyl ochoten to uznat. Brečela jsem a cítila se bezmocná. A v tom okamžiku mi Bůh dal prožít, že mě drží v náručí. Uvědomila jsem si, že On je dokonalý a opravdu se na něj můžu ve všem spolehnout.
Rúťa (17 let)
(pozn. Takovéto zážitky u mě rozhodně nejsou běžné, jsem spíše neduchovní člověk = povzbuzení pro ty, kteří se tak také cítí :- )