Když mi bylo asi 18 let, byla jsem nespokojená sama se sebou, se svým životem. Připadala jsem si strašně zbytečná, neschopná a nehezká. Myslela jsem si, že nikdo nemá zájem se mnou kamarádit. Taky mi vadilo, že většinamýých kamarádek a spolužaček má kluka a já pořád nic. Kdo by taky o mě stál! O takovou ošklivku, se kterou není žádná sranda.
A pak jsem jela na prázdniny k sestřenici a poznala jednoho člověka, o spoustu let staršího, než jsem byla já a zamilovala se do něj. Ve všem mi rozuměl, měl přece zkušenosti s mládeží (byl učitel). Otvíral mi nový obzory a já jsem si říkala, jak je to krásný mít někoho, koho miluju.
Schválně nepíšu být milovaná, protože o lásce z jeho strany se vůbec nedá mluvit. Tak to trvalo dva roky a já jsem si neuvědomovala, nebo jsem si uvědomovat nechtěla, že mě v podstatě využívá. Využívá toho, co mu dobrovolně nabízím. Jen jedna věc mě mrzela. Já, jako věřící, jsem se ho snažila obrátit na víru, ale nedařilo se mi to. Spíš mi začal rozmlouvat víru on. A já jsem si časem začala klást otázku proč vlastně věřím, když mi to nic nepřináší, jen samá omezení. Už jsem uvažovala o tom jak oznámím rodičům, že přestávám chodit do kostela.
A pak přišel Silvestr 2000. Byla jsem domluvená, že pojedeme s děckama z naší vesnice do Rajnochovic (na centrum pro mládež) a strávíme Silvestra s ostatníma věřícíma děckama. Vůbec se mi tam nechtělo a taky jsem to ostatním asi kazila, svým pohrdavým a odmítavým postojem.. Až druhý den jsem si řekla proč bych měla kazit zábavu ostatním, když za to, že mě se to nelíbí nemůžou. A kupodivu se mi tam najednou začalo líbit. Hlavně díky tamnímu knězi otci Ivanovi. Tam jsem si řekla, že se můj život musí změnit, a znovu jsem se rozhodla, že chci svůj život prožít s Bohem.
Jenže to nebylo tak jek jednoduché, jak jsem si myslela. Přece jsem se nemohla tak jednoduše vzdát své lásky. Měla jsem s ním domluvenou schůzku a vlastně jsem počítala a dobrovolně se vystavovala hříchu.. Ale v den plánované schůzky jsem se probudila a nemohla jsem mluvit (byla jsem tak nachlazená), takže jsem schůzku, i když ne s lehkým srdcem) odvolala. A to mě zachránilo, před spácháním toho nejhoršího. Bůh mě zachránil. Nejdřív jsem byla naštvaná, že mi to zase nevyšlo, že mi vlastně nic nevychází, ale když jsem nad tím začala přemýšlet, uvědomila jsem si, že to tak zařídil sám Bůh.
Ani dál to nebylo jednoduchý a já jsem prosila: „Bože, když si mě zachránil, ty víš, jak toužím po lásce, dej mi poznat toho pravého kluka, kterej by mě měl opravdu rád. A pak jsem „náhodou“ našla u sestřenice časopis, ve kterém byla modlitba k nějakýmu svatýmu (už si nevzpomenu na jeho jméno) a já jsem ji přečetla, aniž bych tomu nějak moc věřila. Možná jen s tím postojem : to jsem zvědavá, jestli to zabere.
A světe div se, ono to zabralo. Zanedlouho jsem poznala věřícího kluka, se kterým už skoro tři roky chodím.
Rozhodla jsem se změnit svůj život a opravdu žít s Bohem, i když to není jednoduchý, protože člověk sám od sebe nedokáže nic a taky často chybuje, a bojí se bezmezně důvěřovat v Boha a Jeho pomoc ale já jsem rozhodnuta to nevzdat.
A ani vy to nevzdávejte, Bůh je nám blízko, i když si to neuvědomujeme a nikdy se nás nevzdá a neopustí nás
- tedy včetně tohoto textu!
Redakčně neupravováno