...přišlo mi SMS-kou, jenže to tam bylo napsáno ještě víckrát.
Píše mi kamarádka z vyučování. Kdyby ji v tu chvíli někdo psychoanalyticky rozebral, možná by zjistil, že se jí nudou chce dostat se mimo tělo, jen aby nemusela dál poslouchat toho úžasně zábavného pána nebo paní, kteří při svém svižném výkladu nešetří vtípky a přitahují pozornost svých studentů břichomluvectvím, umnými kouzelnickými triky a překvapivými pomůckami, které jen tak mimochodem tahají ze svého bezedného kufříku (fuj, to byl ale černý humor! To by přece žádný učitel nikdy ani pod hrozbou mučení neudělal!)
Při kázání jeden myslitel říkal, že nuda je stav člověka, a ne objektivní fakt. Co tím myslel? Že když stojí 10 lidí na zastávce a dívají se směrem, odkud má přijet autobus, někteří se nudí a někteří možná ne, i když všichni musejí čekat stejně dlouho. A naopak někdo by se nudil, i kdyby do třídy vešel ředitel v plavkách s cylindrem na hlavě a vysokým hlasem zazpíval :“Pátá, právě teď odbyla...“
Rozdělila jsem si důvody, proč se nudíme, na objektivní a subjektivní.A na závěr pochopitelně vystřihnu řešení jako z knížky Pobav se snadno, rychle, bez závazků.
Objektivní: někteří řečníci (a k nim patří i učitelé) jsou opravdu uspávači hadů. Jestli jste už někdy déle než 10 minut poslouchali člověka, který monotónně huhlal s pohledem upřeným z okna a dlouze se díval do poznámek, než rozpačitě začal další větu, víte o čem mluvím. Někteří z nás taky přemýšlejí rychleji – a tak se stane, že několik vteřin před tím, než řečník dořekne větu, vy už byste mohli tajné službě stenografovat, jaký že komplot se tu chystá. Neboli přednášející je trochu pomalejší než vy, a pro vás to může být jako mučení na pranýři.
Subjektivní: když člověk nemá cíle, nudí se pořád, protože čas se mu strašně vleče.Když jste nemocní a trávíte celé odpoledne doma, možná bude dlouhé k nepřežití. A když máte jít od osmi do kina, spěcháte, abyste stihli různé věci a zdá se vám, že čas strašně letí. Pokud prožíváš neustálou nudu (a nuda ve škole do toho patří), může to být proto, že nevíš, proč žiješ, co chceš ve svém křesťanském životě dosáhnout atd. (Aktivně bujuji proti nudě dorosťáků tím, že jim zadávám psát články pro Naplno, a oni se potom na autobusové zastávce nudí ze všech nejmíň:-). To nevadí. Začátek změny je upřímně se zamyslet nad životem. Zkuste si na závěr odpovědět na následující otázky:
O čem přemýšlím, když jedu ráno do školy ? (pokud mě čeká písemka, není co řešit. Ale co jindy?)
Když mi náhodou odpadne hodina, jak strávím čas?
Co dělám doma, když nemám nic určitého na práci (a ten určitý úklid, který jsem měl dodělat před měsícem, přece nebudu na tu chvíli začínat...)?
Má Bůh vůbec nějaký záměr s tím, jak bych měl svůj čas naplňovat?
Líbí se Bohu aktivity, které dělám?
Je moje křesťanská víra dost zralá, abych mohl tyto otázky správně zodpovědět?
Mám někoho důvěryhodného, s kým se můžu o trávení svého času sdílet a komu věřím, že mi bez odsuzování poradí?
Stojí za to zamyslet se nad následujícími biblickými verši: Daniel 1,20, Ef 5, 16-20. Co ses z nich o Bohu dozvěděl?
Velká Bota – maminka Lucinky