Anča

Rozšíření z tištěné verze...
Tak aby bylo jasno, Anča je moje kamarádka a nikdo ji nebude přede mnou pomlouvat. Jako holky, co se mnou bydlej na intru a říkaj, že Anča mi do všeho moc kecá a dost mě buzeruje. Tak to teda neni pravda!

Anča to se mnou myslí dobře, ona jediná mi pomohla, fakt pomohla, když jsem to potřebovala. Znám ji už tři měsíce a přesně se pamatuju na den, kdy jsme se skamarádily: Bylo to na začátku ledna, stála jsem na váze a žasla, kolik jsem o Vánocích přibrala. Váha ukazovala 67, teda o tři kila víc!
Teda doteď mně celkem nevadilo, jak vypadám, jen mně trochu otravovalo, že si nemůžu dopnout kalhoty. Ale Anča stála zrovna vedle mě a říká: „Teda divej na sebe, jak vypadáš. Si byla celkem kočka, ale ty faldy, to je děs. No jestli chceš pár kil shodit, můžu ti pomoct.“ Viděla sem, že to se mnou Anča myslí dobře, a tak sem řekla, že jo. „Musíš omezit jídlo. Cpeš se furt jak nezavřená! Víš, kolik je v jednom rohlíku kalorií? A co teprv, když ho namažeš máslem! Abys zhubla, musíš u všeho pečlivě počítat kalorie!“
Tak sme s Ančou hlídaly všechno, co jím, počítaly sme kalorie, přestala jsem sladit, mastit a jíst housky, rohlíky a tak…
Koncem ledna sem měla šestnáctý narozky. Mamka upekla ten skvělej ořechovej dort, co nám všem tak strašně chutná. Teda kromě mě. Když jsem si představila, kolik energie musí obsahovat jeden kousek plnej cukru, vajec, másla, ořechů a mouky, ani sem ho neochutnala. Horlivě sem ho servírovala ostatním a trochu nadřazeně sem pozorovala, jak se cpou. Chudáci! Svůj díl jsem rozpatlala lžičkou po talířku a nikdo si nevšim, že nejím. To mě naučila Anča: „Když se v jídle dycky trochu pošťouráš, nikdo si ani nevšimne, žes nic nesnědla.“ Zatím to dost fungovalo, teda hlavně přes víkend u mamky. Horší byly holky na intru. Nejdřív mě sice chválily, jak sem rychle zhubla, ale poslední dobou byly čím dál otravnější. Furt mi cpaly nějaký jídlo a říkaly, že už sem hubená až moc (závidí!) a ať už se s Ančou nekamarádim (žárlí na ni!).
Chodívala sem s nima na obědy i večeře, sem tam sem do toho dloubla a po očku je sledovala, jak se hladově cpou tim mastným nezdravým blivajzem. Bylo mi z jejich pažravosti nanic. Ještě že tu byla Anča, která mi poradila, ať prostě zahodím všechny stravenky a místo oběda chodím radši běhat.
Zase měla pravdu! Díky ní bylo dole už deset kilo. Jedla sem už jenom jabka, semtam bílej jogurt, a pila minerálky a čaje na zhubnutí. Těch deset kilo bylo přesně tolik, kolik sem původně chtěla shodit. Ale Anča mě přemluvila, ať to ještě nevzdávám.
„Seš blázen? Přestat s tim teď, když nám to tak hezky de?! Mrkni tady na ty modelky,“ mávala mi před očima časopisem, „víš, kolik má tahle v pase? 55 centimetrů! Chceš bejt přece taky tak hubená jako ona a ne takhle rozblemcle odulá!“
Anča měla zase pravdu! Sem hnusně odulá! Ještě aspoň pět kilo. Vždyť jsem tak tlustá, v pase mám 60 centimetrů. S odporem sem se štípala do kůže na břiše a pažích a umínila si, že budu v hubnutí ještě pokračovat. Zatim mi to jenom prospělo. Cítila sem se moc fajn, měla sem obrovskou výdrž, denně sem naběhala kolem deseti kilometrů a jídlo mi k životu skoro vůbec nechybělo. Popravdě řečeno: akorát se mi z něj zvedal žaludek. Když sem někdy přece jen něco snědla,okamžitě sem si zvýšila dávku pohybu, abych se zbavila obávaných kalorií.
Když moje vůle někdy trochu povolovala, byla tady Anča. Povzbuzovala mě a honila, „makej!“ řvala na mě při tréninku, a když do mě holky občas hustily, že nejsem normální, Anča mě vždycky podržela. „Vůbec je neposlouchej. Akorát ti záviděj. Koukni na ty jejich tlustý zadky! Vidíš, jak se nenasytně cpou salámem? Odporný!! Nemaj dost silnou vůli, aby taky zhubly, tak tě od toho odrazujou.“ To je fakt, dávala sem Anče za pravdu. Zatímco já budu jako Schifferová, z nich budou za pár let funící Heleny Růžičkový! A tak sem s vydatnou Ančinou pomocí shodila dalších deset kilo. Ráno sem už nevstávala s takovým elánem jako dřív, cejtila sem se čím dál unavenější a slabší a ve škole sem párkrát omdlela. „To nic není. Toho si nevšímej. To sou nemoci z tloušťky. Ještě musíme trochu shodit a pak se to zlepší,“ radila Anča. Už sem jí ale nějak přestávala věřit.br> Hubla sem pořád, váha šla dolů už sama od sebe a všechny věci na mně hrozně plandaly. Přesto sem se snažila ignorovat, že mám čím dál hlubší kruhy pod očima, pleť nezdravě zelenou a padají mi vlasy a lámou se mi nehty. S holkama sem se už skoro vůbec nebavila, připadaly mi pitomý a lezly mi na nervy. Vadilo mi vlastně skoro všecko, pořád sem měla špatnou náladu. Nejčastěji sem jen apaticky seděla nebo ležela a bylo mi strašně smutno.
V takových chvílích přicházela Anča, připomínala mi naši věc a slibovala, že všecko bude dobrý, až budu hubenější, že budu šťastná a všichni mě budou mít rádi. Když sem jí už nepřikyvovala tak oddaně jako dřív, začala se na mě zlobit a často mi říkala, jak sem tlustá, hnusná a nemožná. Po nocích sem bulela do polštáře a cítila se jako děcko, který nemá kdo utěšit. Tenkrát ke mně přicházel On a utěšoval mě, dokud jsem v slzách neusnula.
V květnu to doma prasklo. Holky, ty zrádkyně sprostý, mě práskly vychovatelce a ta napsala mamce dopis. Vůbec nic sem netušila, v pátek sem přijela z intru domů a mamka si mě podala. Všechno sem jí popravdě řekla a moc se mi ulevilo. Celou tu dobu, skoro půl roku, si mamka ničeho nevšimla a mně až teď došlo, jak sem toužila po tom, aby se trochu starala, aby třeba i křičela a zakazovala a neříkala pořád to svoje „já ti ve všem důvěřuju“.
Nakonec ze mě vytáhla i to, že už čtvrt roku nemenstruuju, a to jí udělalo opravdový vrásky na čele. V pondělí jsme spolu šly k doktorovi. Ten mě zvážil, prohlídl a hodně se na všecko vyptával. Pak mě poslal do čekárny a zavolal si mamku. Nevim, co jí tam tak dlouho povídal. Když od něj mamka odcházela, tak sem mezi dveřmi zaslechla, jak říká: „…to může skončit opravdu ošklivě, v lepším případě v nemocnici. Víte, anorexie je opravdu záludná nemoc.“ Jak sme přišly od doktora, tak mě mamka posadila za stůl, nandala mi polívku a řekla: „Koukej to sníst a žádný kraviny!“ a sedla si proti mně. Světe div se, mně ta polívka vážně chutnala! Snědla sem celej talíř, a k tomu ještě krajíc chleba!
„Tak, a od teď si tě pěkně pohlídám! Jestli chceš být zdravá a mít někdy děti, musíš normálně jíst!“ Mamka mluvila přísně a její oči se na mě ustaraně dívaly.
A tak sem věděla, že je zase všecko v pořádku, mamka mě má ráda, a hlavně, že i když budu normálně jíst, nestane se ze mě přes noc tlustá buchta, jak mi vždycky tvrdila Anča. S Ančou sem nadobro přestala kamarádit, je to totiž pěkná mrcha a navíc lhářka!
Jo, a ani se nemenuje Anča, její pravý méno je Mentální anorexie. Holky, až vám bude někdy nabízet kamarádství, tak s ní pěkně rychle vyběhněte a nevěřte jí ani ň!!
PSEUDOPODPIS