Protože je to potřetí, vím, jak to pokaždé bylo nepříjemné, a nejradši bych zrovna chyběla. Ale nechybím. Poprvé to bylo, když jsem se přihlásila na semináři z politologie a reagovala na podobnou poznámku. Řekla jsem:“Ale já myslím, že Bůh skutečně existuje“. Vyučující odpověděl:“To je zajímavý názor“ a spolužák zakřičel:“Jehovisty tu nechceme.“
Pocit, že Bůh chce, abych mluvila, je větší než strach, a tak se přihlásím a řeknu:“Já ale myslím, že existují absolutní hodnoty. Že existuje absolutní pravda, kterou lze najít.“ Sice jsem jméno Ježíš ani nezašeptala, natož vyslovila, ale vyučujícího jsem i tak dopálila celkem dost. Ostatní se zájmem přihlížejí, jak se do mě pouští (i když myslím, že někteří sympatizují se mnou a nepřejí mi to. Ale stejně je to pro ně zajímavé zpestření). Takže: vyučující mě nejdřív rozřeže pilou, pak si mě namaže na rohlík a schlamstne jako Veselou krávu. Já tam tak stojím, chvilkami otvírám pusu, ale spíš jako kapr než jako lev, a než se naději, je můj trýznitel zase u Platóna a já … se posadím.
Ještě mi sice buší srdce, ale stejně se mi zdá, že to za ten stres stálo, i když musím přiznat, že mocný skutek to zrovna nebyl. Nic jsem nevykonala, nikomu neřekla evangelium, nikoho neoslovila svým smířlivým přístupem. Ale třeba, když si mě (asi) teď Bůh chtěl použít jako mazací sýr, povýší mě později na Eidam:)
Ditin zážitek z Vysoké školy