Festiválek začal se zpožděním, protože kytarové aparáty způjčovala skupina Goro, která dorazila se zhruba hodinovou sekerou. Ano, teď by bylo na místě dodat, že Goro je moje kapela a že jsem tak trochu malinko měl na svědomí, že se naše třívozová kolona (jeli jsme ještě s kamarády s Jumbo Jet, se kterými jsme den předtím hráli v Praze) pohybovala tak trochu píďalkovitě („Lukáš volá, kdo má techničák od Favorita“ – „Je ve Volkswagenu“ – „Tak na něj musíme počkat i s Audinou – „A na co potřebuje techničák, to vůbec není punk!“ – a tak podobně).
Kamp Brodský nedaleko Červeného Kostelce je opravdu krásné místo s rybníkem, kde se okamžitě po příjezdu začnete cítit pohodově, zvláš´t když počasí přeje. proto mi trochu nešlo na rozum, kde trčí všichni ti mladí křesťanští teenageři – v areálu by se jich ještě pár stovek vešlo. Ale byl jsem na Freakfest hrát, tak moje první starost (po pivě), tak byla moje první starost muzika. Na pódiu už se tužila kapelka s repertoárem chval v typicky českém heavymetalovém kabátě. Nebylo to pro začátek špatné, ale pravá legrace přišla až s punkery Raincoat 34, v jejichž řadách psobí dva slavní performeři (tím prvním je Jumper, kterého určitě není potřeba představovat a ten druhý, no, jo, je to Lukáš, který čirou náhodou hraje taky se mnou v kapele..). Odvázaný set kluci zakončili coververzí od Ramones a to bylo náramně na místě. Nejvyšší čas pro Goro připravit se na vlastní výsadek. Těžko ho zpětně hodnotit, když člověk není zrovna nezaujatý ale řeknu, co si pamatuju – dobrý zvuk, skvělé, i když nepříliš početné, publikum, které v jednu chvíli vystartovalo na stage a podalo si frontmana, no a pak snad jen to, že když jsem zpíval vleže na zemi, dostal jsem od mikrofonu elektrickou ránu do zubů. Takže vpravdě energií nabitá show…
Ústecká Maranatha, jinak působiště vyjímečného multiinstrumentalisty Jonatána Kalety (tady hrál na kytaru, ale ten samý večer ještě s jinou kapelou na bicí), naprala do publika svůj nu-metal, čímž připravila půdu pro další otřesy. Jak možná tušíte, pak přišla řada na Jumbo Jet, naše přátele z lepšího kouta Evropy (alespoň co se muziky týče). Kamarády je také dost těžké hodnotit, ale proč to neříct na rovinu: Jumbo jsou prostě nejlepší. Originální indie core, který nejenže snese světové srovnání, on prostě světový je. Bucharovité bicí, epileptičtí kytaristé (mimo pódium docela tiší chlapci), basák – rock n´ rollový model a úžasně řvoucí zpěvačka – kdo neslyšel, snad jako by ani nebyl.
Zdálo by se, že po něčem takovém bude zbytek už nuda, ale nebylo to tak – severomoravští katoličtí deathmetalisté Nahum s již zmiňovaným Jonatánem za bicí soupravu, dokázali upoutat moji zválcovanou pozornost, přestože to „mám jinak“. A pak? Při měsíčku to lákalo ke koupačce v rybníku, taneční stan duněl drum n´ bassem, chtělo by se zůstat ještě na program dalšího dne, ale museli jsme domů… Ale kde jste, ptám se, byli letos vy? Doma? Největší chyba letošního léta! Doufejte, že to příští rok budete moci napravit!