O Číně, projektu Worshiplanet, vysvětlování Cimrmana Američanům a dalších zajímavostech
Vím o Tobě, Kláro, že máš ráda muziku, humor Monty Pythonů a svého papouška Elvise. Jak by ses ale představila Ty sama těm, kteří o Tobě nic nevědí?
No, já nevím, já jsem asi zpívající a hrající právník. Nebo právnický zpěvák a houslista? Teď právě uvažuju o kandidatuře na Hrad. Papoušek Elvis, který mi sedí na rameni, radí, abych napsala, že nejvíc mám ráda jeho. Ale neudělám to, protože od té doby, co shlédl Hitchcockovy ptáky, je čím dál tím víc agresívnějsí.
Někteří čtenáři „Naplna“ Tě budou možná znát jako houslistku ze Šarközi. Co jsi vlastně dělala potom, co se původní sestava skupiny rozešla?
Začala jsem hrát po svatbách a pohřbech, abych se uživila. Hrát se Šarközi byl lukrativní podnik. Ba ne, hledala jsem, co dál s tou muzikou, která mě (chca nechca) doprovází odmalička. Občas jsem si někde zahrála s Katkou Šarközi jen tak ve dvou (většinou na vernisážích), což mám moc ráda, protože mám prostor pro houslové kejkle a navíc se s Katkou můžeme vidět. Někdy na jaře 2002 jsem zase začala hrát asi po 5 letech na housle ve chvalách u nás ve sboru v Nymburce, což byl pro mě takovej malej zázrak. Předtím jsem v tomto směru měla ňákej nepochopitelnej blok a pořád jsem hrála jen na piano. Fakt mě to baví, cejtím, že je to moje parketa (samozřejmě mimo jiné). Občas si zazpívám s místníma muzikantama třeba jazzové standarty, zpívala jsem dokonce s Big bandem ZUŠ Lysá nad Labem. Ale Šarközi byli skvělý. Jsem za ten čas moc vděčná. Dodnes z toho hudebně i jinak čerpám.
Před časem jsi byla hrát v Holandsku, nedávno ses s muzikou vypravila až do Číny. Jak k tomu vlastně došlo?
To je další věc. V roce 1995 Petr Vizina nakontaktoval Otu Pinknera, Jirku Jelínka, mě a sebe na manžele Tedderovy z USA a jeli jsme společně hrát na setkání křesťanů do Budapešti. Jak muzika, tak atmosféra se mi moc líbila. Tedderovi mě oslovili znovu na podzim 2001, jestli bych nejela do Holandska na podobnou akci v prosinci 2001 a lednu 2002. Tentokrát to bylo už pro 10 000 lidí z celé Evropy a zase mi to moc dalo. Hudební tým byl skutečně mezinárodní a já byla takto nominována za Česko. Následně nato mi byla nabídnuta další spolupráce. Šlo o Čínu s tím, že zkušebna je v Coloradu v USA. Docela šílenost, ale to mě právě baví.
O Číně se většinou dozvídáme ze zpráv o otřesných komunistických poměrech, o perzekuci křesťanů. Jak jsi tuhle stránku věci vnímala očima hosta - muzikanta?
No, my jsme tam byli 12 dní a z toho jsme měli 8 koncertů ve velkých městech. Hráli jsme celkem pro 17 000 lidí, letěli jsme 4 letadlama jenom po Číně, docela nášup. Pokud se o tom mám rozmluvit víc, byl to takovej malej Boží zázrak, trochu akce „Trojský kůň“. Oficielní důvod, proč jsme tam hráli, bylo morálně podpořit Číňany, aby přispívali na tělesně postižené lidi. Tohle téma je teď v Číně celkem populární, viděla jsem i takovej televizní šot na podporu invalidů. Čínský fond pro tělesně postižené nás pozval, zaplatil náš pobyt v Číně (vyjma letenky z USA do Číny a zpět), ubytovali nás v pěkných hotelech (aby nás měli pod kontrolou) a nechali nás zahrát všechny ty koncerty chval (který jsem si teda fakt užívavala). Ten hlavní důvod, proč jsme tam jeli, bylo samozřejmě evangelium, vyzpívané. Vzhledem k tomu, že jsme tam měli takhle náročnej program, neměla jsem moc příležitosti (a ani nám radši nebyla dána) vysledovat to, o čem Ty mluvíš. Paradoxní na tom všem je, že jenom mé hraní (hrálo nás celkem 10) přineslo na každém z těch 8 koncertů možnost pro 5 invalidních dětí chodit rok do školy. Co se týče víry, křesťanství, byli jsme hodně obezřetní tak, aby navenek skutečně ten hlavní důvod naší návštěvy byli tělesně postižení, a ne šíření evangelia. Byli jsme tam takto poprvé a nešlo až tak o nás, jako spíš o ty lidi, se kterými jsme přišli do styku. Aby se kvůli nám nedostali do malérů. Podotýkám, že jsme tam neměli žádné spojení na křesťany, ale jsem přesvědčena podle reakcí, že nějací na našich koncertech být museli. O těch věcech, na které ses mě ptal, samozřejmě vím (z jiných zdrojů), ale my jsme tam byli za jiným účelem.Zajímavá věc je, že v době naší návštěvy probíhal právě 16. sjezd KSČ. Změnili nám 1 koncert ve Wuhanu, resp. zrušili koncert na universitě s odůvodněním, že nemají zájem na tom, aby se jim scházeli mladí lidé ve větším počtu. Na druhou stranu nás nechali hrát třeba na Universitě v Pekingu. To je typický, takovej ten komunistickej zmatek, nepředpokládatelný reakce. Srandovní bylo, jak byly všude ty transparenty v čínštině a někde i v angličtině typu „Vítejte srdečně naši američtí přátelé“ apod.To je podstatný rozdíl mezi Československem roku 1989 a Čínou roku 2002. Rozdíl je samozřejmě i v ekonomice, je to přeci jenom 13 let a ta Asie byla asi vždycky trochu jiná. Vypadá to, že bychom měli jet v září 2003 znovu, tak uvidíme. Dávám bolševikovi v Číně maximálně …let.
Hlavním problémem v mezinárodní organizaci, kterou Worshiplanet je, budebezesporu domluvit se. Jak Ti to šlo? Komunikovali jste spolu taky skrze hudbu?
Troufám si říci, že hlavně skrze hudbu, protože moje angličtinářské schopnosti jako němčináře jsou prabídné. Taky nás samozřejmě spojovalo něco daleko silnějšího, a to víra v jednoho Boha, Ježíše Krista. Tohle co teď říkám, pro mě fakt není fráze. Hodně jsem to vnímala. Problém v Číně byl ten, že i když si Worshiplanet klade za cíl sestavovat skutečně mezinárodní týmy chval, tentokrát to bylo 11 Američanů a já. Mám dojem, že i kdybych uměla brilantně anglicky, stejně bych jim občas nerozuměla. Zkus probírat Cimrmana a starý český filmy před cizincem. V tomhle směru bylo to Holandsko schůdnější, protože bylo víc evropský a multinárodní. Ale bylo to obojí velmi zajímavá zkušenost.
Prozradím na Tebe, že si občas píšeš nějaké písničky do šuplíku. Dočkáme
se od Tebe nějaké nahrávky? A když, o čem to bude?
No, opravdu občas. Zhudebnila jsem za 5 let asi 5 textů čínské poezie (já sama texty psát neumím) a to v době, kdy jsem netušila, že někdy do ňáký Číny pojedu. Mě se ty texty moc líbí, jsou v takový příjemný atmosféře, o normálních pocitech, mě dost blízký. Vzhledem k mé produktivitě je jen tak někomu nesvěřím a dobře si rozmyslím, s kým je případně jednou nějak víc zpracuju či nahraju. Je toho jak šafránu.
Exkluzivně pro naplno Muflon, foto soukromý archiv K.V.
Rozhovor s Klárou Valentovou 
