Myšlenky anorektičky

   Otvírám svůj deník. Je na něm rok 2002. Je mi do pláče, a přesně se mi všechno vrací. Někdy je to hodně podobné i dnes, ale je v tom velký rozdíl. Nejsem na to sama. Uvěřila jsem v Boha a on mi opravdu pomáhá.

   Proč je mi zase tak zle? Copak budu do smrti platit za to, že jsem udělala chybu? Opravdu musím trpět celý život za jedno hloupé rozhodnutí? Ano, zničila jsem si život jen proto, že jsem se rozhodla nejíst. To, co ze začátku vypadalo tak lákavě (krásná, štíhlá postava a obdiv lidí), se mi stalo peklem. Zase jsem tak vyčerpaná, a to je ráno. Kolik hodin jsem vlastně spala? Tři, možná čtyři. Jen se válím. Musím si zacvičit, jinak mi zase ta moje palice vyčte, že jsem líná svině. Co si dám k jídlu? Plátek sýra nebo šunky. Nesmím to přehánět, určitě bych zase zvracela. Docela bych si dala dorta, ale nestojí to za ty výčitky a nadávky. Vezmu si sýra, a když se mi bude motat hlava, tak si dám kousek sušenky. Stejně na to nemám chuť. Dnes jim doma uvařím nějakou dobrotu, a budu se dívat jak jim to chutná. To mám ráda. Představuju si při tom, jaké to bylo před třiadvaceti lety, když jsem byla ještě zdravá. Mohla bych také upéct koláč. Ustrojím se a půjdu na nákup - to mi bude líp. Alespoň se u toho budu hýbat. Jsem moc ráda, že je sobota. Můžu se vzpamatovat z toho trapasu. Proč musela Jarča vejít do šatny když jsem jedla tu tyčinku. Určitě o tom každému řekla. Musím si dát pozor. Pokaždé, když mě někdo vidí jíst, je mi zle. Nebo nemusím být takový slaboch a můžu si něco ďobnout až doma, když přijdu z práce. Jsem fakt nenažraná a odporná.

   Je to nespravedlivý. Holky si dají třeba dvě housky a zákusek, a není to na nich vidět, a já sním půl oplatky, a mám břicho jak meloun. Nenávidím se a nenávidím zrcadla. Kdybych toho snědla jen čtvrtinu co oni, tak mě ten destruktor v hlavě zničí. Vždyť já jim to snad závidím - jsem opravdu hnusná. Stejně by mě to nechutnalo. Tak dost! Dnes se na toho sýra vykašlu, a vezmu si pár oříšků. Jdu si zacvičit a dám se do práce. Snad ten dnešek nějak přežiju.

   Tak to je jen malý kousek z toho, co mi procházelo hlavou. Program, který nešel přepnout. Určitě budu brzo pokračovat, a napíšu vám, jak to vypadá dnes. Nebudu ale slibovat kdy. Nevím, kdy zase najdu odvahu se poprat se svojí nechutí mluvit o mé nemoci.

   Znáte to také ??????????

   Všechny vás zdravím a držím palce. Bojujte!

         Vlasta