Zaměřeno na anorexii

   Veškeré poruchy příjmu potravy (dále jen PPP) jsou si v principu tak podobné, že se v tomto článku poznají v mnohém i lidé trpící mentální bulimií či záchvatovitým přejídáním, nicméně budu mluvit konkrétně o mentální anorexii (dále jen anorexie).

   V běžné lékařské praxi není prognóza úplného a trvalého uzdravení příliš dobrá, nízké procento skutečně uzdravených, a vysoká úmrtnost (obvykle se mluví cca. o 5% případů, někdy se objevují zprávy až o 10-25%). Situace je taková, že je velký problém najít mezi psychiatry a psychology někoho, kdo by problému PPP trochu rozuměl, a kdo by byl ochotný se těmto lidem skutečně věnovat. Zdá se mi, že by všichni od tohoto tak závažného problému nejraději dali ruce pryč. PPP jsou zařazeny mezi nemoci, a to mezi nejzávažnější. Osobně se mi nechce PPP nazývat nemocí, ale spíše svázaností – určitým druhem závislosti.


    Jak vzniká anorexie?
   Tak to je opravdu těžká otázka hned na začátku, a obávám se, že tuto část budu postupně doplňovat a opravovat. Neexistuje jediná možnost vzniku anorexie, ale je jich celá řada. Obvyklý názor veřejnosti je, že se jedná o hloupé holky, které se vzhlédly v kultu štíhlosti, a které prostě odmítají jídlo. Ve skutečnosti skutečná příčina vzniku PPP má s jídlem jen málo kdy něco společného. Na začátku je vždy nějaké odmítnutí, nejčastěji pak odmítnutí od těch nejbližších, typicky od vlastních rodičů. Prvotní příčinou pro vznik PPP bývá často nechtěné těhotenství matky. Dítě vnímá pocity své matky, a pokud matka z jakéhokoli důvodu uvažuje o umělém přerušení těhotenství, vnímá, že není vítáno, a raději by se nenarodilo. Podobně je tomu tak i v případě, když rodiče chtějí dítě určitého pohlaví, a dítě má pohlaví opačné. I ono to vnímá jako odmítnutí, vnímá, že není toužebně očekáváno, a raději by nežilo. Takové děti se pak často rodí apatické, bez elánu do života.

   Jako nejčastější příčinu vzniku PPP vidím odmítnutí ze strany rodičů, projevující se obvykle nedostatkem lásky, fyzického kontaktu (objímání, mazlení), společně tráveného času, nedostatkem či úplnou absencí povzbuzování a chválení, zato však s bohatou kritikou každého sebemenšího selhání. Celý život pak často bývá podvědomou či vědomou snahou dokázat rodičům, že si jejich lásku zasloužíme, že nejsme neschopní, že máme právo žít atd. Další častou příčinou pro vznik PPP je i sexuální obtěžování či přímo znásilnění. Poznámky okolí ohledně vzhledu (skutečná či pouze subjektivně vnímaná nadváha), ale např. i otcova kritika vzhledu (váhy) matky samozřejmě také může být spouštěcím impulsem PPP. V zásadě není až tak podstatné to, čím jsme v životě prošli, ale to, jak jsme na danou situaci reagovali. Tak se velmi často stává, že lidé vyrůstající v těch nejstrašnějších poměrech jsou relativně v pořádku, a lidé, kteří na první pohled vyrůstají v prostředí lásky mají problémy s PPP.

   Záměrně jsem napsal lidé, protože PPP se netýkají pouze žen, ale (byť v mnohem menší míře) i mužů. Postižené osoby jsou obvykle těmi nejcitlivějšími stvořeními jaké znáte. A je to právě jejich citlivost (nebo „přecitlivělost“?), co z nich dělá nejsnadnější oběti PPP. Někteří si vzpomínají na důvod, proč přestali jíst, ale obvykle vlastně ani nechápou, čeho tím chtěli dosáhnout. Na pozadí je vždy obrovská touha po lásce, přijetí, uznání, touha, aby si jich někdo konečně všimnul. S touto touhou je obvykle spojena touha po dokonalosti (perfekcionalismus), puntičkářství, snaha nedělat chyby. A protože tohle nedokáže nikdo, je téměř jisté, že bude následovat zklamání ze sebe sama, smutek a deprese, což všechny problémy jen zhoršuje, a otevírá cestu takovému problému, jakým jsou PPP. Myslím, že se dá říci, že tím nejpodstatnějším pro vznik PPP je charakter člověka. Aby se u Vás mohly objevit PPP, musí Vám velmi záležet na druhých lidech. Musíte být nesobečtí, velice citliví a plní soucitu s utrpením, které kolem sebe vidíte. Bez tohoto charakterového rysu Vám PPP prakticky nehrozí!


    Než budete číst dál ...
   Přemýšlím, jak dál popsat skutečné pozadí problému PPP. Nechci čtenáře odradit nějakým nevhodným termínem, ale na druhou stranu chci říci celou pravdu a nic nezamlčet. Chci upozornit všechny, kterých se problém PPP týká, že pokud budou číst dál, nejspíš budou prožívat útoky na své pocity, hlasy v jejich hlavách budou křičet, že je to všechno hloupost, ať ty kraviny nečtou, ať tyto stránky zavřou, a možná budou vůči mne pociťovat nenávist. Pokud Vás ani toto varování nezastavilo, můžete číst dál (já Vás varoval)...

   Ježíš už kdysi dávno řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“. Přesnější překlad zní: „Poznáte pravdu, a pravda vás učiní ničím neomezovanými (Jan 8,32). A o to jde – poznat pravdu.

   Kdo již delší dobu vězí v PPP, bude vědět o čem mluvím. Chci mluvit o tom hlasu nebo hlasech, které člověka nutí dělat věci, které by normálně nedělal (nejíst, nespat, běhat, cvičit, jezdit do vyčerpání na kole či rotopedu, těžce pracovat, ale také si ubližovat - pořezání, popálení, myšlenky nebo spíše silné nutkání na sebevraždu apod.). O té síle, která nedovoluje člověku vrátit se do starých kolejí před PPP. O té síle, která se nejdříve tváří jako náš přítel (konečně máme něco, co můžeme mít plně pod kontrolou – rozhodnutí ohledně jídla), aby si později začala dělat nároky na celou naši pozornost, čas a vlastně celý život. Co dáme na první místo ve svém životě, to se stane naším bohem (platí, ať jste věřící či nevěřící)! Pro někoho to může být kariéra, pro jiného moc, peníze, uznání, sex, drogy, nějaký koníček, ale také rodina, děti, manželský partner, nebo třeba tělesný vzhled či jídlo.

   Pravdou je, že důvodem, proč je tak těžké vrátit se k normálnímu stravování, je přítomnost duchovní bytosti či bytostí, které se v tom lidem s PPP snaží zabránit. Bible o nich mluví jako o démonech (řecky „daimón“), padlých andělích, duchovních bytostech bez fyzického těla, naprosto zkažených a zlých, schopných pouze ubližovat, trápit, zabíjet a ničit. Tyto bytosti sice nemají tělo, ale mají intelekt a vůli (totálně zvrácenou). Jsou v pozadí nejen PPP, ale každého nutkání, a nejspíš i každé fobie a závislosti. Nechce se mi používat výraz démon, navrhoval bych říkat tomu názvem PPP, tedy např. anorexie či bulimie. Jedna kamarádka s PPP mi říkala, že se jí psycholog ptal, jestli tu danou odpověď říká ona, nebo anorexie? I klasická medicína si je vědoma existence nějaké velice zlé síly, která se snaží zabránit její snaze o pomoc osobám s PPP.

   Jednou z nejdůležitějších věcí je uvědomit si (a být si tím jistá), že ty myšlenky a slova nejsou Vaše, a jednoznačně se od „anorexie“ či „bulimie“ oddělit! Nejste to Vy, kdo říká ta strašná urážlivá a sprostá slova ve Vaší hlavě! Je to anorexie, která do Vašeho života přišla skrze Vaše byť nechtěné pozvání - např. rozhodnutí nejíst. Vy nejste ta hrozná, strašná, nešikovná, tlustá, neschopná, to „jen“ anorexie chce ještě více snížit Vaše malé sebevědomí, abyste již neměla sílu vzdorovat a stala se její „loutkou“. Anorexie či bulimie Vás chce mít jenom pro sebe! Bude Vám říkat, že nemáte nikomu věřit, a ať Vás ani nenapadne se někomu svěřit s tím, co se ve Vás odehrává. Vyhrožuje, že v lepším případě by Vás odmítli, v horším případě rovnou nechali zavřít do blázince.


    Jak je to vážné?
   PPP mají bez léčby vždy progres směrem k zhoršování stavu. Na chvíli se situace může zlepšit např. nějakým vztahem, ale PPP vztah obvykle brzy zničí (vy jste přeci ta hrozná, ošklivá, neschopná, která se neumí ani najíst) – zkrátka anorexie či bulimie Vás chce mít jen pro sebe. Zajímavé je, že PPP se vyvíjí prakticky stejně u městských žen sledujících „výstřelky módy a kult vychrtlosti“ jako u „vesnických holek“, které nějaké diety apod. obvykle ani zdaleka tolik nezajímají, a o PPP nikdy neslyšely. V PPP končí z důvodu nějakého odmítnutí, bez rozhodnutí se na oblast jídla nějak zaměřit. Když se jich zeptáte, řeknou Vám, že vlastně vůbec nechtějí hubnout, ale že prostě musí! Jediné, co vědí, že nesmějí jíst. Podívejme se nyní na možný postup zhoršování stavu. Samy můžete odhadnout, v jakém stádiu se nacházíte, a jakou máte prognózu, pokud se nezačnete léčit. Tím myslím způsobem, který má šanci na úspěch. Způsobů řešení s nadějí na úspěch je velmi málo. Často používaný způsob „léčby“ v této republice, zaměřený téměř výhradně na nucené „vykrmování“ anorektiček a násilné kontrolování a omezování bulimiček, nemá prakticky šanci na úspěch. Pokud se jedná o léčbu pondělí až pátek, pak se bulimičky „těší“ na víkend, až se budou moci uvolnit při bulimickém záchvatu, a anorektičky přesně obráceně. Postupy, které mají šanci na úspěch, jsou psychologický rozbor života dané ženy, nalezení příčiny vzniku PPP, omezení dopadu této situace, silné posílení vědomí vlastní hodnoty dané ženy, její přijetí sebe sama, svého vzhledu, svých schopností a omezení apod. Jak jsem již psal, kořeny problému spadají obvykle do oblasti odmítnutí od našich nejbližších, v případě anorexie se častěji jedná o problém ze strany matky, u bulimie se častěji jedná o problém ze strany otce. Asi druhým nejčastějším kořenem problému je doba ještě před narozením dítěte – myšlenky rodičů na potrat, zdravotní komplikace u matky, matčin strach, opačné pohlaví dítěte, než si rodiče přejí apod. Psychologická pomoc má částečnou naději na úspěch. Dalším řešením je vlastně totéž, ale doplněné o kvanta lásky a bezpodmínečného přijetí, nejlépe s 24 hodinovou péčí denně, po dobu minimálně několika měsíců (tento způsob používala např. zakladatelka kliniky v Montreaux – Peggy Claude-Pierr, se skvělými výsledky). Problémem je zde velká časová i finanční náročnost. Samozřejmě platí, že lidský život má nesrovnatelně větší cenu, než jsou náklady na léčbu v takovémto zařízení. Pokud vím, v Čechách zatím nic podobného neexistuje. Musím s politováním říci, že Peggy výše jmenovaný systém používala, protože díky snaze hloupých závistivých lidí s diplomem (psychologů a psychiatrů), byla činnost její kliniky pozastavena. Zajímalo by mne, zda někdo z těch, kteří za tím stáli, někdy pomohl jedinému člověku z PPP? :-(

   Pokusím se nyní rozdělit postup zhoršování stavu PPP (konkrétně anorexie) do několika fází podle závažnosti. Uvědomuji si, že zmiňované body budou někdy odpovídat jakoby jiné kategorii, ale to není až tak podstatné. Mým přáním pro tuto chvíli je, abyste pochopili, že Vaše „stavy“ nejsou ojedinělé, že v tom nejste sami, že někdo chápe a má vůbec ponětí, co se ve vás odehrává ...

   1) První fáze
   Z nějakého důvodu jste přestala jíst (pro jednoduchost budu mluvit jakoby pouze k ženám, jichž je mezi oběťmi PPP výrazná většina), a po čase jste se chtěla vrátit k normálnímu stavu, ale najednou zjišťujete, že to nejde. Něco Vás nutí dál nejíst a hubnout. Váš pohled do zrcadla přestává být objektivní, většinou se při pohledu do zrcadla vidíte jako tlustou a lásky nehodnou. Po předchozích pochvalných reakcích okolí, jak jste zhubla a jak Vám to sluší, se začínají objevovat reakce typu „už to s tou dietou přeháníš, ztrácíš se před očima apod.“ Je obtížné se se svými problémy komukoli svěřit, bojíte se odmítnutí, nepochopení a posměchu. Objevují se deprese, úzkosti a občas i myšlenka na ukončení života.

   2) Druhá fáze
   Všechny příznaky se zesilují. Něco Vás nutí dál hubnout, a vy nemáte sílu neposlechnout. Pořád si říkáte, že kdybyste měla skutečně nějaký pádný důvod, že byste zase jíst začala. Myšlenky jsou čím dál intenzivnější, a anorexie už se přestává „tvářit“ jako přítelkyně, ale spíše jako někdo nadřazený. Něco Vás nutí k náročným výkonům, sportu apod., a neschopnost jíst se dále prohlubuje. Myšlenky kolem jídla mohou vypadat např. takto: „Nejez to, jsi tlustá, to jídlo Tě zabíjí, jídlo je hnusné, bude to bolet, nezasloužíš si to jídlo, máš pocit v žaludku, jakoby tam ten kousek jídla (který jsi tak těžce do sebe dostala) byl znovu vcelku a tlačil,…“ Deprese a úzkost se prohlubují, váha jde přes všechnu snahu dál dolů, a přestože chcete znovu začít jíst, těžko si na druhou stranu dovedete představit, že byste ta ztracená kila měla zase nabrat zpátky. Máte strach se komukoli se svými trápeními svěřit, a cítíte se čím dál osamělejší. Možná sníte kousek jídla, a napadne Vás, jak jste hrozná, jak jste se zase „nažrala“, a že byste se měla nějak potrestat. Možná i někdy poslechnete a sama si ublížíte (nejčastěji popálením nebo pořezáním). Také nejspíš začínáte málo spát, protože „Kdo spí, jako by jedl!“ Pocity a myšlenky jsou stále víc agresivní, myšlenky na sebevraždu Vás napadají již docela často.

   3) Třetí fáze
   Vaše BMI je někde kolem 14-15, v hlavě již rozeznáváte zlý hlas (nebo několik hlasů) anorexie, který již jen přikazuje. Přemýšlíte, jestli je to z Vás, nebo odkud se ty myšlenky berou. Někdy se bojíte, že to jsou skutečně Vaše myšlenky a že jste skutečně ta zlá. Druhá varianta, která Vás napadá, je že jste se asi zbláznila („cvok“, „blázen“, „magor“). Myšlenky a příkazy jsou již striktní, a nedá se proti nim téměř bojovat. Jsou tak silné, a jsou tam téměř pořád. Jen když si vezmete kousek jídla, tak se zesílí a křičí. Váha jde dál dolů, ale představa znovu získat ztracená kila nazpět je pro Vás nemyslitelná, a i jen ta představa Vás dokáže „rozhodit“. Zrcadlo Vám téměř vždy ukazuje někoho odporně tlustého, jen zcela výjimečně zahlédnete pradu, a uvidíte jen ty všude vystupující kosti potažené kůží. Myšlenky na sebevraždu jsou čím dál častější (skočit pod auto, z mostu, prášky apod.). Sebeubližování je také čím dál častější. Nenávidíte sebe, své tělo, svou neschopnost, nedivíte se „že Vás nikdo nemá rád“. Příkazy jsou sprosté, v hlavě slyšíte „nadávky na svoji osobu s takovými výrazy, které ani nemáte ve slovníku. Anorexie se již ani neschovává, dělá si z Vás „loutku“. Pokud neposloucháte (chcete jíst, nechcete cvičit, chcete odpočívat apod.), je schopna Vám působit nejrůznější trápení - bolesti, dušení, noční můry apod. Máte nezvladatelné a nevysvětlitelné výbuchy hněvu, a to i vůči osobám, které milujete (resp. hlavně k těm, které nejvíc milujete). Někdy, když Vám někdo přinese talíř s jídlem, shodíte ho ze stolu apod. Nejen vysílením často ztrácíte vědomí, máte výpadky paměti, ...

   To, co jsem načrtnul, asi vypadá dost strašidelně, přesto je to jen „slabý odvar“ toho, co se děje a může dít. Otázka zní: „Co tedy s tím?“

   Odpověď jsem již nastínil v tomto textu, a v dalších článcích. Nad PPP v počátečních stádiích je možné vyhrát láskou druhých lidí, změnou smýšlení o sobě sama, odmítnutím zejména sebelítosti a vztahování si „problémů světa“ na sebe, rozhodnutím změnit postoje a vrátit se k normálnímu řádu – jídlu. Obávám se, že vítězství v nejrozvinutějších fázích PPP je i tímto způsobem těžko řešitelné. Je zde potřeba vše výše jmenované, plus vysvobození od duchovních bytostí v pozadí PPP. A to je možné pouze Boží mocí - ve jménu Ježíše Krista z Nazaretu. Znamená to jít do nějaké křesťanské církve, kde věří na dary Ducha svatého a používají je, někam, kde mají ochotu pomoci, a nejlépe někam, kde mají zkušenosti se službou osvobození. Není to jednoduché, PPP jsou tím nejtěžším, s čím jsem se dosud setkal :-(, ale je to cesta.

   Vnímám, že si Bůh v této době vyučuje a připravuje služebníky pro oblast PPP. Je to náročná a dlouhá škola, protože se jedná skutečně o velmi závažnou věc. Problémem není to, že by Bůh nechtěl uvolnit autoritu a zázračnou moc k vysvobození, ale to, že daný člověk musí změnit své myšlení a postoje. Bez toho je zbytečné sloužit vysvobozením od duchovních bytostí v pozadí PPP, neboť bez změny postojů by měly legální právo se vrátit, a stav by se mohl ještě zhoršit (Lukáš 11,24-26). Proměna myšlení a postojů bohužel není záležitostí okamžiku. Na těchto stránkách se tedy chci věnovat především poznání pravdy a změně postojů.