Touha po štíhlé postavě mi zničila zdraví
Kdybych věděla, co mě čeká, nikdy bych si s dietou nic nezačínala ...

   Už se ani nepamatuji, kdy jsem se vlastně naposledy pořádně vyspala. Několikrát za noc se budím nesnesitelnými bolestmi, které mě pak provázejí také celé dny. Ztráta obranyschopnosti těla, pokleslé ledviny, krvácení do žaludku - to je jen část z té spousty nemocí, které mě pronásledují. Kolik doktorů už jsem obešla a hledala u nich pomoc! Bohužel marně. Pokaždé jen pokrčí rameny a řeknou, že se s tím musím smířit. "Ostatně, zavinila jste si to sama..." řeknou mi občas s výčitkou v hlase. A mně nezbývá než s nimi souhlasit - a dál trpět jako zvíře.

   Jak to všechno vlastně začalo? Bylo mi dvacet a nebyla jsem právě šťastně vdaná. Můj muž hodně pil a když měl, jak se říká, v hlavě, dokázal být až neuvěřitelně hrubý. Konfliktů stále přibývalo, až mě nakonec začal bít. Při jedné hádce se manžel neovládl, dal do rány víc síly - a zlomil mi dva prsty na ruce! Jindy mi zase zlomil žebro... Nevím, proč jsem od něj neodešla. Snad jsem nechtěla brát dětem tátu, snad jsem doufala, že se časem změní - už ani nevím. Jisté je jen jedno: vinu za své nevydařené manželství jsem dávala sama sobě, lépe řečeno své postavě. Měřím 175 centimetrů a tehdy jsem k nim vážila plných 105 kilo! A tak jsem si namluvila, že když zhubnu a budu mít postavu jako proutek, vše se zase obrátí k lepšímu. Manžel bude zase chodit domů místo do hospody, zase mě bude milovat, všechno bude jako dřív... Byla to naivní představa, ale tonoucí se, jak známo, chytá i toho sebetenčího a sebedrobnějšího stébla.

   Takže jsem nasadila přísnou dietu. To víte, ze začátku to nebylo nijak slavné, kila šla dolů pomalu, žaludek se hlásil o nějakou tu dobrotu a těžko se mu odolávalo. Jenže já se rozhodla, že vydržím. Pořád jsem si představovala, jak bude všechno krásné, jen co se začnu podobat modelkám ze žurnálů. A tenhle sen mi pomohl přenést se přes první úskalí diety. Pak už začala váha klesat rychleji. Teprve po delším čase jsem si uvědomila, že mi jídle vlastně nic neříká, kolikrát jsem si nemusela dát od rána do večera jediné sousto. Kde by mi přišlo na mysl, že by mě to mělo začít znepokojovat. Naopak! Byla jsem šťastná, že si mé tělo na dietu tak zvyklo. Těšila jsem se, že i později nebudu tolik jíst a postavu si udržím. Prostě viděla jsem všechno v těch nejrůžovějších barvách. A kila běžela dál vesele dolů. Ručička váhy už minula osmdesátku, sedmdesátku a blížila se k šedesátce. Ale mě se to pořád zdálo málo. Připadala jsem si strašně tlustá.

   Všechno se zvrtlo v době, kdy jsem vážila už jen 47 kilo. Tehdy si můj organismus řekl dost - a já se zhroutila. Najednou, bez varování. "Musíte začít jíst," radila mi lékařka. Jenže ono to nešlo. K jídlu jsem měla vyložený odpor, hnusilo se mi, hnusila se mi i má postava. Nenáviděla jsem její tloušťku - i když jsem už byla vychrtlá na kost. Jenže mně se zdálo, že bych měla ještě hubnout, aspoň o kilo nebo dvě. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného - a cokoli jsem snědla, to jsem okamžitě vyzvrátila zpátky.

   Ale přišel další šok. Vztah mezi mnou a manželem se nijak nelepšil. Mé hubnutí nic nezměnilo, bil mě pořád dál - a navíc začal v opilosti mlátit i naše děti! Devítiletému synovi dal dokonce takovou facku, že mu přerazil čelist. A to byl konec. Po rozvodu jsem si uvědomila, že se sebou musím začít něco dělat, jinak se celá oslabená hladověním nedokážu o kluky postarat. Přibrala jsem na 55 kilo - ale to bylo všechno. Tenkrát jsem také poprvé slyšela svou diagnózu: mentální anorexie. Do té doby jsem netušila, že hubnutí a dieta mohou takovouhle psychickou poruchu způsobit. Dneska se bojím, jak všechno skončí. Už jsem slyšela o tolika anorektičkách - hlavně mladých holkách - které na tuhle nemoc umřely. Mám strach - ale nemohu nic dělat. Mé tělo a hlavně mozek dál odmítají cokoli jíst. A k tomu se přidávají další a další choroby! Kéž je můj osud varováním pro všechny, kteří si myslí, že musí za každou cenu začít hubnout .....

         Martina Nová

        (Převzato z časopisu Žena a život, ročník cca. 1995)