Boj na horách

   Hurá, jedeme s kamarády na hory. Tak nějak pro mně začal leden 2006. Tušila jsem, že to nebude lehké, ale stejně jsem se moc těšila. Nejedeme lyžovat a užívat si sněhu, jedeme tam, protože mám dlouho zlé myšlenkové útoky, a několik let nemůžu spát a jíst. Když už konečně usnu, budí mě ošklivé noční můry. Když se najím, zvracím. Cílem naší zimní dovolené bylo moje vysvobození.

   Tak jsme dorazili na chatu. Byli jsme čtyři - já, Libor a kamarádka s dcerou. Přes den jsme si povídali a užívali sněhu. Noci byly mnohem dramatičtější. Modlili jsme se, vyháněli démony a prosili Boha o vysvobození. Jeden večer jsem zůstala s kamarádčinou dcerou v pokoji sama. Na nic si nepamatuju. Později mi řekla, že jsem se najednou zvedla a šla jsem po schodech nahoru. Najednou se prý ozvala rána a já jsem se řítila dolů ze schodů. Probrala jsem se pod schodama a nemohla jsem se hýbat. Bolelo mě každé nadechnutí. Odvezla mě záchranka a musela jsem zůstat v nemocnici. Měla jsem zlomené žebro a otrhané chrupavky u žeber. Celé tělo jsem měla obražené. Lékař říkal, že jsem měla štěstí, že to nedopadlo hůř. Jenže já vím, že to nebylo štěstí, ale že mě chránil můj nebeský Tatínek. Když jsem se vrátila na chatu, nebyla jsem schopná se sama ani zvednout, dojít si na záchod bylo utrpení. Celé dny jsem ležela, a celé večery a noci jsme se modlili. Asi za dva dny po propuštění z nemocnice jsem šla na záchod, dál už vím všechno jen z vyprávění.

   Libor se podíval z okna, a já jsem se bosá a jen v pyžamu potácela před chatou. Když vyběhl ven, uviděl mne asi 50 metrů od chaty, jak padám do závěje obličejem dolů. Doběhl pro mě a donesl mě do chaty. Probrala jsem se až vevnitř, celá mokrá a prochladlá. Jak se to všechno stalo nevím, jen je mi jasné, že mě celou dobu na té chatě chránil Bůh. Démoni mě chtěli zabít, a On mě ochraňoval.

   Jednu noc to bylo opravdu hodně zlé. Útoky trvaly dlouho, a já vnímala jen bolesti, a cítila jsem se hodně vyčerpaná. Libor se modlil v jazycích, a najednou byl naprostý klid. Moc se mi ulevilo.... Všichni jsme začali plakat, a cítili jsme Boží přítomnost. Tu noc jsem usnula klidně, a spala jsem až do rána. Následující večer se ale všechno vrátilo. Na chatě jsme byli asi dvanáct dní. Po každé modlitbě mi bylo lépe, ale později se to opět zhoršilo. Od té doby se toho stalo ještě mnoho, a já jsem mockrát zahlédla, že mě Bůh chrání. Jenže to by bylo na opravdu dlouhé povídání.

   Tak snad zase někdy příště.

   Děkuji Ti, Otče, že nade mnou držíš svou ochrannou ruku ...