Život jako na dlani
Jak jsem uviděla svůj život...

   Pomalu jdu ulicí. Je mi smutno, a vlastně ani nevím proč. Kolem mne chodí lidé a já si je tiše prohlížím. Začíná se stmívat. Někde na začátku ulice pláče miminko. Podívám se tím směrem a vidím kočárek s nemluvnětem. Z kočárku se prosebně natahují ručičky, maminka ale kočár odmítavě odstrčí. Dítě pláče. Asi se cítí samo.

   Za mnou se ozve fňukání. Otočím se, a vidím, jak se ke mně blíží asi desetileté děvčátko. Je vyděšené a teče mu krev. Někdo té malé ošklivě ublížil. Slyším, jak za ní někdo zlostně a výhružně křičí. Polekaně se otočí a když opět zahlédnu její tvář, smutně se usmívá. Je zmatená. Už neví, co jí stalo - zapomněla.

   Kousek ode mne stojí dlouhá, hubená a ne moc pěkná puberťačka. Okolo ní prochází parta vrstevníků. Všichni se jí smějí. Vlastně je docela legrační. Dlouhé nohy, krátké kalhoty a poděděný svetr, její nervozita - nějak se mezi své vrstevníky nehodí.

   Na konci ulice se právě rozjíždí pohřební auto. Dívá se za ním mladá žena a pláče. Asi ji opouští někdo, koho měla moc ráda. Najednou se její pohled mění, je v něm zoufalství, touha se pomstít a neodpuštění. Procházím kolem ženy, a ta se na mě usměje. Není mi z toho moc dobře. Podívám se na ní ještě jednou, ale v její tváři už není úsměv, ale bolest a smutek. Napadá mne: "To je přetvářka, skoro jsem na ten úsměv naletěla."

   Blíží se ke mně maminka se třemi dětmi. Maminka je hladí, směje se na ně a dává jim nějaké pamlsky. Tak to je asi správná máma. Když mě míjí, děti se stále na něco ptají, ona jim ale na jejich otázky neodpovídá. Už se mi nezdají tak šťastné, jako na první pohled. Je mi z té maminky smutno. Vlastně to vůbec není správná máma. Copak ty děti neslyší?

   Jdu dál tou ulicí a míjím další lidi. Některé ani nevnímám. Najednou mne zaujme jedna žena. Je na kost vyhublá, smutně kouká do výlohy cukrárny. Vytáhne peněženku, jde něco koupit. Co to dělá? Jako by se rozlobila sama na sebe, vrací peněženku do tašky a odchází. Na co si asi vzpoměla?

   Pomalu se začínají rozsvěcet pouliční světla. Ještě se otočím, a ...

   Co to má znamenat? Všichni ti lidé mají moji tvář. Začínají se rozbíhat a natahují ruce ke mně. Když se mě dotknou, mizí, a já cítím obrovskou bolest v srdci. Mé srdce se asi brzy rozskočí.

   BOŽE !!! Prosím, pomoz mi!

   Děkuji, že jsi mi ukázal moje zranění. Jedině Ty, můj Nebeský Otče, můžeš mé rány zahojit. Prosím, odpusť mi všechnu přetvářku, lež a chyby, kterých jsem se dopustila.

   BOŽE, prosím, uzdrav mi moje zranění.....

         Vlasta